"Paradoxně je nejtvrdší strukturou, formující společnost a udržující její tvar, myšlenka či tradice (jako jejich umně spletený soubor); podle okolností podpůrný korzet či svěrací kazajka. Struktury ekleziomorfního typu, spravující vlastně pouze paradigma, jsou těchto strážců tradic nejtypičtějším příkladem. Ale i justiční a správní aparát je z podobného typu jsoucen. Udržují a brání ideální skelet společnosti, bedlivě a tvrdě hlídají toto její dědictví. Jejich členové strukturou v ideálním případě od mládí do smrti pouze protékají, aniž by zanechali výraznější stopy. Je-li žezlo předáno, mohou se s klidem odebrat k praotcům s jistotou, že všem úchylkám bylo zabráněno a že ač oni sami (a namnoze ani nikdo jiný) z toho příliš neměli, dědictví bylo uhlídáno. Stereotyp se opakuje, kolem nauky, jak s oblibou praví buddhistická tradice, je otáčeno. Na osobnosti zde nezáleží a struktura dbá, aby její členové odvozovali svůj význam pokud možno jen ze svého hierarchického postavení, ne z jiných zdrojů. Ač namnoze měkce působící a od reálné moci vzdáleni, jsou to právě strážcové paradigmat, kdo v posledku společnost formuje a řídí a je ve svých činěních nejtvrdší. Přirozená a nesofistikovaná bytí, zbavená či dobrovolně rezignovavší na odpovědnost za sebe sama, se stávají substrátem, z něhož vyrůstá a je modelována společenská moc a sláva. Jako nosnice v drůbežárnách, kanónenfutr na bojišti či konzumenti postindustriálních rájů žijí či bez valného odporu dokonávají své životy za pasteveckého dozoru elit. Plamínky původního bytí nesměle probleskují azbestovým myšlenkovým konstruktem. Uražení a ponížení, ohlupovaní i opečovávaní a zahrnovaní lichotkami se příliš nestarají o to, co příští den přinese. Nezanechají stopu, stejně jako ji nezanechají jejich radosti a bolesti."

"Evropské myšlení se (na rozdíl třeba od dálněvýchodního) stěží identifikuje s představou, že svět by mohl mít více interpretací, navzájem spolu nekompatibilních. I přes zmizení starších interpretací světa "pod obzor" se v novověké Evropě vynořují koncepce zohledňující nahromadění jevů, které jsou si podobné či vyžadují společnou interpretaci, v prostoru či v čase. Tento jev, neslučitelný s novověkými představami o příčinnosti nazýval C. G. Jung synchronicitou a P. Kammerer zákonem sérií. F. Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud."

"Archaičtější způsoby vidění světa toto rozlišení (t.j. na nahodilost a nutnost) samozřejmě  neznaly. Každá událost byla zároveň poukazem k něčemu jinému, svět byl protkán hustou sítí nejrozmanitějších souvztažností. Stejně jako byly červánky příznakem blízkého východu slunce, byla cysta v játrech obětované ovce třeba předzvěstí sucha v následujícím roce. Svět byl plný znamení, která nebylo lehko číst a v jejichž interpretacích se vyznali namnoze jen specialisté. Starořecké slovo symbolon ostatně neznamenalo (jako jeho dnešní použití) zástupnou značku něčeho, ale blížilo se svým významem Jungově pojmu synchronicity - časové či prostorové koincidence jevů, žádajících si společné interpretace, bez nutné novodobé fyzikálně-kauzální souvislosti."

"Každý zná ze své praxe dost kazuistik, kdy se jevy vyžadující si společné interpretace hromadí v čase nebo prostoru. Mezi nejefektnější z nich patří ty případy, kdy nějaký omyl anticipuje to, co má za pár vteřin či minut nastat - v typickém případě třeba v zástupu lidí či na louce zaměníme člověka či rostlinu za někoho jiného, jim podobného, kterého ovšem nečekáme. Za moment se omyl vysvětlí, ale skutečná "předloha" tohoto omylu se vynoří už za pár okamžiků na to (celá řada synchronicit se sice odehraje, ale náš život příliš nezmění, proběhnou jaksi "na ukázku", "na efekt", asi jako svištící rachejtle ohňostroje - ty opravdu účinné přichízejí nenápadně)."

Site Map

Best Excerpts

Bibliographies

Index of Articles

Picture Gallery